Patřím mezi lidi, kteří nikdy nečekají na zázrak. Věřím, že pokud se má něco stát, je třeba pro to také něco udělat. Snít totiž nestačí. Když jsem se před měsícem pustila do projektu s názvem “Stačí 30 dní?”, upřímně jsem nečekala zázraky ani extra změny. Co bych taky za 30 dní po tom 30letém lenošení čekala? No světe div se, za 30 dní toho zvládlo mé tělo docela dost! Taková malá sopka, která byla celou dobu v nečinnosti, se probrala k životu.
Stačí 30 dní? Co všechno lze za tuto dobu dosáhnout?
Před nedávnem jsme zveřejnili článek od blogerky Lucky, kde vyzpovídala našeho trenéra Dominika ohledně stravování, cvičení a dobrých pravidel v začátcích na cestě ke zdraví.
Toto „interview“ bylo součástí projektu „Stačí 30 dní?“ , kdy Lucka na vlastní kůži vyzkoušela, co jde reálně dosáhnout za 30 dní cvičení, zdravé stravy a odborného dohledu trenéra. Lucčina proměna probíhala samozřejmě v našem FIT UP! 😉 Věříme, že vás její příběh taky inspiruje a ukáže vám, proč to hned jen tak nevzdát! Předáváme slovo Lucce.
Šla jsem do tohoto projektu s nějakým očekáváním, ale určitě to nebylo velké očekávání. Mé tělo vidělo cvičení snad jen v seriálu “Zoufalé manželky”, popřípadě z letadla. Ano, tak blízké mi ještě před pár týdny bylo. Matně si vybavuji maximálně občasné kolo, brusle a jiné aktivity, které jsem zakončila točenou kofolou a párkem v rohlíku.
Základem tedy bylo upravit jídelníček. Nešlo o radikální změny, miluji ovoce, zeleninu, maso a vše okolo toho. Bohužel největší problém bylo minimální množství jídla denně. Jednalo se totiž o oběd a večeři. Ano, slyšíte dobře. Já jinak nejedla, maximálně něco uždibovala… Takže mé tělo si z každého jídla bralo zásoby a ukládalo je přesně do míst, které jsou s tukem jedna ruka. Takže zadek vypadal jako po špatně provedené plastice, břicho jako 14 dní před porodem a zbytek těla se postupně přidával. Že to na mých fotkách tak nevypadá…? Zklamu vás. Na fotkách bylo občas tolik instagramových filtrů, že kdybych je měla použít na vymalování pokoje, půlka omítky by spadla pod tíhou všech vrstev. Ono totiž není nikdy vše tak růžové, jak se na první pohled zdá… To vám ale říkat nemusím.
Zpět k jídlu. Všechno pečivo jsem nahradila zdravější variantou v podobě slunečnicového nebo večerního chleba. Začala jsem koukat po kvalitnějších potravinách a cukr vyměnila za stévii. Nechybělo také vynechání slazených nápojů. To pro mě bylo největší peklo. Pít vodu mi sice nějak nevadí, ale člověk se po čase všeho tak nějak přejí a přepije. Naštěstí si tělo zvyklo a já si to začala ochucovat pomerančem, mátou, ba dokonce okurkou. Ve finále se to dá, je to jen o zvyku.
Prvních pár dnů jsem byla opuchlá jako nosorožec, ale pak to vše nějak odeznělo a já pozorovala menší změnu v oblasti břicha… Jediný hřích bylo kafe, toho jsem se prostě nevzdala a každé ráno si ho s pocitem rebelství dopřávala.
Co se tréninku týče, to je kapitola sama o sobě. Dominik (trenér) mě nešetřil a i když jsem se snažila dělat nenápadně dlouhé pauzy, brzy mě prokoukl a nenechal mě to vzdát. Když se řekne trenér, mnoho lidí si představí vyhozené peníze a nabušeného frajera s egem velkým jako mrakodrap v Dubaji. Sama mám podobnou zkušenost, ale zde šlo o úplný opak. Na svůj věk je Dominik velmi moudrý, vnímá řeč těla a když vidí, že jedete z posledních sil, motivuje vás a nakopne. Toho jsem si na něm cenila a stále cením nejvíce.
První lekce byla ale sama o sobě smrt. Mé tělo se nehýbalo, vše mě bolelo a když přišel okamžik, kde jsem skoro bulela při dosedu na záchod, měla jsem chuť to vzdát a oslavit svobodu s kýblem zmrzliny nebo rovnou s klasikou “vepřo, knedlo, zelo” na talíři. Má motivace a můj cíl mi to ale nedovolily. Byla bych pěkná trubka, kdybych něco začala a hned s prvním bebíčkem to vzdala… Bolelo to jako čert, ale i přesto jsem doma dala ještě 50 dřepů a zajedla to řeckým jogurtem. On i samotný fakt, že Kuba je 4 týdny fuč, mě dostatečně motivoval k tomu se překonat – ať to stojí, co to stojí. Přece ta dřina musí být někde vidět… A víte co? Je! I za blbých 30 dnů se dá zvládnou mnohé, jen tomu občas nechceme věřit a vzdáváme to. Já na tom byla podobně, ale fotky a centimetry nikdy nelžou. Váha je prd, jsou to jen čísla a vysvětlovat vám rozdíl mezi hmotností tuku a svalu zřejmě nemusím. Pokud občas brouzdáte na sociálních sítích, určitě se k vám už pár obrázků dostalo. Takže pokud máte váhu doma, zaneste ji do sklepa, na půdu, nebo ji rovnou zakopejte v lese.
A jaké výsledky v mírách měla má 30 denní výzva?
Na začátku projektu:Paže 34 cm / Prsa 106 cm / Pas 98 cm / Zadek 109 cm / Stehno 65 cm / Lýtko 40 cm
Na konci projektu:Paže 32 cm / Prsa 102 cm / Pas 87 cm / Zadek 106 cm / Stehno 61 cm / Lýtko 38 cm
Pro některé jsou možná úbytky malé, pro jiné dostačující. Je třeba si uvědomit, že záleží na mnoha aspektech, jako třeba stavba těla, poměr tuků a svalů či celková hmotnost. Pokud tedy doma přes noc nevnímáte změny a věříte v zázraky na počkání, raději to vzdejte. Výdrž je totiž věc, která má své opodstatnění.
Co bude dál? Rozhodně nekončím… Beru to celé jako začátek a věřím, že před odletem na Ibizu se zde objeví fotka v plavkách, která nebude potřebovat žádnou postprodukci.
Velké díky patří v rámci tohoto projektu i FIT UP!u, který do toho šel se mnou a věřil v mé odhodlání i přes mou bouřlivou povahu, která není žádným tajemstvím. Cítím se tam skvěle, uvolněně a víc přátelský personál jsem snad nikde nepotkala. Jak jsem již jednou psala, je to místo, kde vás po ukončení tréninku poplácají po zádech, zeptají se, jak to šlo, a popřejí hezký den. Není tedy divu, že zůstávám věrná a s Dominikem plánuji další lekce. Prostě když to tam jednou poznáte, rádi se tam vracíte.
PS: Abyste věděli, o čem mluvím, můžete o víkendu čekat na Facebooku soutěž o měsíční členství a volné vstupy. Takže se tam můžeme případně sejít a dát si trénink spolu.
Lucka